PINKILINKI

Jeden pán, který mi asi před měsícem s nadšením oznámil, že je přesně na den o deset let starší než já, a to mě upřímně dost vyděsilo, protože za deset let bych si nepřála vypadat ani z poloviny tak hrozně jako on, mi řekl, že mám hezké boty, že takové měl od Vietnamců na lítání po venku, když byl malý, později už mu teda rodiče kupovali Adidasky... Proč Adidasky nevím, to jsem nepostřehla, neboť jsem se usilovně snažila, aby můj výraz nevypadal jako "tak to si ze mě děláš prdel", ale spíš jako "usmívejte se – vyletí ptáček". Sotva jsem se vzmohla na "děkuji", přeci jenom v té větě zaznělo slovo hezké. Trvalo mi třicet let, než jsem si bez výčitek s menšími výčitkami pořídila své první Conversky a měla jsem z nich nesmírnou radost, dokud jsem nezjistila, že ta barva se strašně špatně kombinuje a že jsem si měla vzít radši ty neonově růžové, jenže jsem nechtěla vypadat jako bárbína, ale teď je mi jasné, že bych je vynosila víc. Jo. A pak přijde člověk, co mi pochválí plátěnky od Vietnamců. Na druhou stranu – dokud chválí, je to pořád ještě ta lepší varianta.

Můj chvilkový váhový výkyv mě donutil ke koupi těchto suprtrupr boyfriend jeansů. Teď můžu přibrat klidně ještě deset kilo a pořád se vejdu. Boyfriend je prostě můj styl. Začala jsem s ním asi v šesté nebo v sedmé třídě, kdy jsem podobně vymóděná napochodovala do školy a setkala se s naprostým nepochopením a znechucením, což jsem naopak nepochopila já a znechutilo mě to taky. Já zase naopak nikdy neměla ráda styl 80. a 90. let. Ani tehdy, ani dnes. A i když jsem ráda, že jsem žena, vždycky mám ve skříni kus pánského šatníku. (Kdyby to bylo naopak, měl bych problém.) Jen mým mužům se nikdy nelíbil, asi se báli nařčení z homosexuality. A? Každého mrzí, když se setká s nepochopením většiny. Ono se snadno řekne "nebrat si nic osobně", ale málokdo je tak silný, aby dokázal celý život plavat proti proudu. Já se taky občas zařadím poslušně do stáda a chvíli se tvářím jako každá druhá kráva, protože je to energeticky nenáročné. Ale čas od času, když je dlouho bezvětří, mě to popadne a musím udělat aspoň malé vlny. A řekněme si to narovinu – růžová čepice přece ještě vůbec nic není.

Dneska to bude o tom, že nic není jenom černé nebo bílé. Občas je potřeba podívat se na věci z té růžovější stránky.

A taky o tom, že i když nebo právě proto, že mám tu čepičku nasazenou jako ichtyl, jsem nepřehlédnutelná a lidi se na mě usmívají, anebo se mi smějou, to je fuk, hlavně že je veselo.

P. S. Hledám náhradu za tuhle kabelku. Černou, a ani se do ní nemusí vejít celý svět, stačí půlka, a aby se dala nosit na rameni a ne jenom v ruce. Když vynechám kategorii začínající na částce rovnající se polovině mého měsíčního platu, tápu. Jestli budu tápat ještě chvíli, skončím nejspíš se síťovkou. Ale lidi si třeba začnou myslet, že je to známka punku a stanu se módní ikonou, cha.

čepice, šála, boyfriend jeans a taška H&M, bunda C&A, tenisky Converse