DO IT YOURSELF

Učitelovi přišel na poštu balíček. Jeho obsah je v tomto příběhu nepodstatný, nicméně prozradím vám, že v něm nebyla ani sada sado-maso pomůcek, ani dárek pro mě, ale fotografie, která je tak umělecká, že ani já, a to se považuji za velmi otevřeného člověka v tomto směru, nejsem schopna její kvality docenit.

Na úvod: učitelovou základní vlastností je, že je nerad sám. Vyjma několika mála výjimek, mezi které lze zařadit např. pobyt v černé komoře a dál už mě vlastně nic nenapadá. Ano. I na záchodě by si rád nechával otevřené dveře, ale to mu většinou zatrhnu. Tudíž vás teď jistě nepřekvapí, že se mu nechtělo absolvovat cestu na patnáct minut chůze vzdálenou poštu samotnému. Přemlouval mě. Chápejte, bylo vedro a pobyt na přímém slunci neskýtal žádné výhody oproti tomu, zůstat doma u skleničky ledově vychlazené bezinkové limonády. Nicméně souhlasila jsem pod podmínkou, že mi udělá nějaké fotky, abych to tady trochu oživila.

Nanesla jsem make-up na svou periorální dermatitidu, i když to mám zakázané. Prý nulová terapie. (To je vůbec nejlepší věc: člověk si deset let myslí, že má na obličeji jebáky a ona je to přitom dermatitida. Ne že by se tím odlišným názvem něco změnilo, cizí lidi si o mě i nadále budou myslet, že jsem nějaká poďobaná patnáctka a budu muset vytahovat občanku kvůli každé lahvi vína, kterou kupuju, ale já mám z toho pojmenování hned lepší pocit. Btw. taky vás rodiče nutili říkat místo jebáku pupínek? Spatřuje snad někdo v těchto dvou slovech synonyma?)

Hodila jsem na sebe své nejoblíbenější kalhoty z H&M. (Všichni se mě ptají, proč nosím tričko zastrčené dovnitř. Protože to vypadá líp. Aspoň myslím.) A vyrazili jsme. Při odchodu z pošty říkám: "Tady bychom to mohli nafotit." Učitel: "A sakra, tys na to nezapomněla?" Ovšem po deseti minutách, kdy mu nešel nastavit blesk, se naštval: "Mně už to nebaví, jdeme domů." A tak jsme šli. "Absolutně nechápu, k čemu ti to blogování je. Kdyby sis radši psala deníček. Koupím ti sešit."

Den na to jsem si koupila ve slevách šaty a kabelku. Večer jsme měli v plánu večeři v restauraci, tak jsem si je hned oblékla. Přes rameno jsem vzala kabelku a foťák v domnění, že napravíme nepovedené focení u pošty, ale učitel už ve dveřích zamračeně prohlásil: "Ten foťák potáhneš zbytečně, dneska nemám na focení vůbec náladu." No tak jo. Teda no tak ne.

Jestli to s tou ochotou takhle půjde dál, skamarádím se se stativem. Co si člověk neudělá sám...

Poznámky pod čarou:
1. Vypadlo mi z toho náhrdelníku sklíčko, vím o tom. Bude přetvořen nebo (když se operace nezdaří) utracen.
2. Uši jsou jedna z mála věcí, ze kterých nemám komplex, i když mi od malička říkali, že bych asi měla mít. Lidi jsou divní.