Pyžamový overal byl láska na první pohled. Druhý pohled na cenovku mě v tom pouze utvrdil, takže třetí pohled na velikost a zjištění, že nemají XS mě vůbec nevyvedlo z míry a se slovy, že jedna velikost není takový rozdíl, už jsem stála u pokladny. Až teď je mi jasné, že jedna velikost je sakra rozdíl, jelikož klouzavý materiál a příliš velký výstřih způsobily, že mé nepříliš velké vnady se toho večera podívaly na světlo boží tolikrát, že se ještě teď červenám.
Boty. Zakoupila jsem velikost 37. Pak jsem je doma zkoušela, přemýšlela, jestli my prsty nekoukají přeci jen moc ven, aby to nevypadalo, že se urputně snažím předstírat, že mám malou nohu (protože když vidím dámu s nohou velikosti 42, jak se nese v pantoflíčkách velikosti 39 – prsty na chodníku, pata ve vzduchu, tak dostávám záchvaty smíchu a studu za ni). Nakonec jsem je vyměnila za 38, abych zjistila, že se mi prsty při chůzi posunou dopředu stejně jako u těch menších a za patou mi zůstane asi 1,5 centimetru místa, což tedy naštěstí nejde vidět. Achjo. Jsem fakt tragéd.
Jinak jsem o sobě měla celkem dobré mínění, protože fotky jsem naštěstí viděla až ráno poté a v zrcadle se mé nohy i zadek zdály hubenější než na fotkách a přítomní pánové s tím neměli problém už vůbec. Takže co. Nejhorší jsou podpatky. Dala jsem si za úkol je začít víc nosit, ale je to boj. Cítím se v nich strašně nesvá. Nemám problém si obléct něco naprosto šíleného, extravagantního, to mi nevadí, ale jak si mám vzít k čemukoliv boty na podpatku, tak z toho mám strašně blbý pocit. A přitom by to mým nohám jenom prospělo. (Nikoliv z hlediska zdravotního.) Takže celkově by se tento outfit dal nazvat "všechno moc velké, až na prsa a kabelku".
No comments:
Post a Comment
Děkuji.