THE LIFE OF INSECTS

Učitel jezdí každý rok na dva tři týdny se skupinou kavárenských povalečů do prdele, tedy letos to byla Albánie a další státy tím směrem. My se s kočičkami celý rok těšíme, až konečně vypadne, a užijeme si po dobu jeho nepřítomnosti parádní dámskou jízdu. Jeho návrat je pak doprovázen vrčením a házením vražedných pohledů, v čemž je zejména Macička jednička.

Tedy abych byla upřímná, těchto výprav jsem se zúčastnila dvakrát. Poprvé s nadšením. Podruhé po dvou letech jsem se asi potřebovala ujistit, že je to opravdu to, co dělat nechci. Problém bych viděla zejména v tom, že se mi nepodařilo infiltrovat mezi kavárenské povaleče. Záhy jsem byla odhalena a označena za černou ovci výpravy, neboť nepiji kávu a před posedáváním v kavárnách a jiných restauračních zařízeních si radši vylezu na kdejaký kopec. Výlety do přírody byly v dřívějších letech plánovány dva až tři, v poslední době se plánuje jeden menší se slovy "uvidíme, když vyjde čas a počasí". Podružnějšími nepříjemnostmi je čůrání na místech, kde není široko daleko ani jeden keřík nebo alespoň mírná terénní nerovnost, žádný sex, protože soukromí neexistuje, a moje averze k jídlům z mletého masa a jelikož na Balkáně nic jiného neseženete, tak neustálý hlad a to se mnou pak není žádná sranda. Ale zase na druhou stranu jsem viděla kus světa. Třeba je za pár let zase vezmu na milost...

Letos jsem toto období díky neblahým okolnostem nemohla trávit jako vždy v klidu v práci, ale podlehla jsem stejnosměrnému tlaku různých rodinných příslušníků, sbalila kočky a bicykl a vydala se směr Jablunkov. Postupem času se tam sešla celá rodina a po několika emočně vypjatých situacích musím konstatovat, že jsem vyvázla celkem ve zdraví, pouze s tikem v levém oku a občasným nočním pomočováním, jinak cajk.

Víte, že jsem z vyprávění překvapivě mnoha lidí ze svého okolí zjistila, že je poměrně neobvyklé trávit většinu volného času (co většinu! ale jakýkoliv volný čas!) odděleně? Pokud to vyhovuje oběma, nevidím v tom problém, taky jsem měla takový vztah, ale horší je, když si to myslí pouze jedna polovička (a nebývá to vždy žena) a ten druhý se jí to prostě jenom bojí říct nebo tak něco.

My s učitelem máme vůbec zvláštní vztah. Nemilujeme se, nelíbíme se si navzájem, on nesnáší mě za moji impulzivnost, za to, jak křičím, pláču, hážu věcmi a pak je všechno zase v pořádku, já nesnáším, že se chová buď jako malé děcko nebo jako učitel a že háže posmrkané kapesníky na zem, aby je nemusel nosit do koše po jednom, ALE už jsme si na sebe za ty roky zvykli. Rozumějte, v našem věku je riskantní pouštět se do nějakých větších akcí, nejkvalitnější genetický materiál už je dávno rozebraný a na lovení zajíčků musí mít člověk trošku jinou vizáž nebo alespoň tučné konto. Takže jsem první krizi zažehnala první kočičkou, druhou krizi druhou kočičkou, třetí krizi zažehnal učitel třetí kočičkou a pak nás to naštěstí přestalo bavit. Teď už víme, že když spolu nebudeme trávit tolik času (tři dny v kuse jsou bezpečné maximum) a budeme mít každý své vlastní kamarády a akce, udrží nás to v napětí a ve výsledku se na sebe začneme i těšit.

Abych se vůbec dostala k názvu článku: když nemá kdo fotit mě, fotím si, co potkám. Tentokrát to schytali tři souložící broučí páry na jedné kytce. Takové čuňačinky za bílého dne! Jsem voyeur. (Voyerismus patří mezi sexuální úchylky. Vzrušení je dosahováno sledováním intimního počínání nic netušících anonymních objektů.) Abych trochu zmírnila morální dopady svého chování, maskuji to větším množstvím zcela asexuálních obrázků kytiček a čmeláčků.